Redakce černobílého časopisu Respekt, oprýskaná budova v Bolzanově ulici, špína zažraná v levném linoleu, všichni jsme cítit cigaretovým kouřem. „Je ti, doufám, jasné, že jsi tady jediná profesionálka,“ šklebí se na mě přátelsky u varné konvice Jáchym Topol. Tvářím se pochybovačně a on mi pobaveně vysvětluje, že v porevolučním Respektu logicky není žádný jiný zkušený novinář. Jako názorný příklad se v tu chvíli nachomýtla kartonová krabice s dvěma dírami pro oči, naražená na hubeném těle: kuchyňku právě míjel topič Jan Macháček. Zeptala jsem se potichu, jestli je Macháček cvok, ale Jáchym mě uklidnil, že je to redakční ekonomický génius. S hlavou schovanou v kartonu se jenom líp soustředí.
Když jsem v Mladém světě oznámila výpověď, protože mi Respekt nabídl místo reportérky, jeho šéfredaktor Luboš Beniak se upřímně zhrozil: „Respekt?! Ty ses zbláznila. To jsou vlci, ti tě sežerou!“
Byl přesvědčen o tom, že v disidentském doupěti nevydržím déle než pár týdnů.
Parkem před hlavním nádražím jsem se ráno loudala k Bolzanově ulici. Každý krok mě stál nadlidské úsilí. Kdyby mě vlci v Respektu sežrali, byl by aspoň klid. Ale šéfredaktor Ivan Lamper a editor Tomáš Pěkný mi vraceli jeden článek za druhým. Nakonec si mě pozvali na kobereček. „Tak a teď nám hezky řekneš, kdo za tebe ty texty v Mladém světě psal!“ naklonil se ke mně výhružně Pěkný. Nechápala jsem. Slyšela jsem, že před revolucí šla Prahou fáma, že pod nepravděpodobným pseudonymem Anastázie Kudrnová ve skutečnosti publikoval zakázaný starší novinář. Ale to byla lichotivá fáma. Reportáže vycházely někdy víc, někdy míň proškrtané červenou propiskou šéfredaktorky (která sdílela manželskou postel s tiskovým cenzorem ČSSR), ale psala jsem je já.
„Když tedy tvrdíš, že byly tvoje,“ zaútočil výsměšně Pěkný, „proč nám nosíš takové…“ Nepamatuji se, jestli řekl výslovně „sračky“, ale v tomto smyslu se vyjádřil.
„Vy chcete, abych pro vás psala jako pro Mladý svět?!!!!“ Myslela jsem nejdřív, že si mě dobírají; ale ne. Jak šéfredaktor, tak editor na mě chladně upírali pohled hodný popravčí čety.
Přitom Ivan mi hned první den vysvětlil, že obdivuje The Economist. Jeho redaktoři články vůbec nepodepisují, styl všech příspěvků je stejný. Snažila jsem se proto Lamperovi zavděčit – a vůbec mi to nešlo. Mnohem později se mě někdo zeptal: Jak je možné, že Respekt dovolil, abys jako jediná psala v ich formě? Netuším. Ale jakmile to po mně začali chtít, přestala jsem se soužit, začala jsem zase psát.
Zvědaví známí se mě ptali, jestli je ten legendární Lamper ukrutný ras. Lamper? Jak břitva ostrý intelekt a k tomu plachý pohled věčně nevyspalých očí. V noci, ve tmě ozářený černou lampou se rýsoval stejně jasně jako jeho záměry, na stole pohodlně vyhozené nohy v kvalitních anglických brogues (polobotkách, které u popelnice odložil nějaký cizinec). Nikomu jsem nenaslouchala s větší pozorností. Byla jsem jak hypnotizovaný Napoleonův voják, kterému se dostalo cti provést rozkaz oslnivého génia.
Šéfredaktor a jeho editor nás nechávali donekonečna přepisovat naše články. Opakovaně jsem se vracela k telefonu dohledat informace, aby žádná věta nezůstala vágní. Pěkného cit pro český jazyk by i legendárního bohemistu Pavla Eisnera uvedl do stavu nekonečné extáze. Tomáš nestrpěl, aby někdo jeho mateřštinu prasil. A tak z primitivně vrčící tiskárny nepřetržitě vyjížděly nové a nové kopie našich korigovaných článků.
Když jsem nedávno navštívila dnešní nablýskanou redakci Respektu, zaujal mě hlouček posuzující obálku čísla. Scéna mi vzala dech. Popošla jsem blíž, abych si ověřila, že skutečně všichni souhlasí. Ano, spokojeně přizvukovali, byli téhož názoru. To se v Respektu v Bolzance nemohlo stát. Hádky, rozbroje, výbuch hněvu, občas rozzuřené slzy. Ale všeobecný souhlas? Vyloučeno. A to bylo na starém Respektu nejcennější. Byl plný těžko zvladatelných osobností, ochotných se – slovně – porvat o své rozdílné názory. Dnes uskupení tak rozličných osobností už nevznikají. Nikde na světě.
Když mě tehdy tak vlídně Jáchym Topol oslovil, byla jsem nesmírně vděčná. Ostatní redaktoři mi totiž dali najevo, že budou starou strukturu z Mladého světa intenzivně nenávidět. Nevydrželo jim to dlouho: struktuře bylo přes dvacet, vypadala na sedmnáct, dlouhé vlasy, dlouhé nohy, (z nervozity) neustálý úsměv od ucha k uchu… Brzy se začali dělit o své vychytávky – jak (aspoň trochu) vyzrát na ostříží editorskou dvojku.
Jednou jsem se vrátila do redakce rozhořčená, že zubař, kterého mi doporučili, se choval jako prase. Jednou rukou mi vrtal stoličku, druhou mi sáhnul do rozkroku. A jeho zdravotní sestra jen se smíchem vyběhla: „Náš pan doktor zase zlobí!“ Kolegové mě pozorně vyslechli a nechápavě vrtěli hlavou: „Vážně? Mně se nic podobného u něj nikdy nestalo…“
Vlci v Respektu byli galantní, k ženám chovali respekt. Neuměli se ale moc vžít do pocitů někoho, kdo se potýkal s šovinismem. Můj článek „Švédská ocel a česká holka vydrží všechno“ měl mimořádný ohlas, ale když jsem přišla s dalším ženským námětem, redakce nebyla nadšená: „Nedělej nám z toho Vlastu.“
Ale být holka v Respektu začátkem devadesátých let mělo i své nepopiratelné výhody: Básník Josif Brodskij mi slíbil dvacet minut, nakonec jsme spolu mluvili hodiny. Náš hovor byl třeskutě intelektuální, ale kdybych nebyla vysportovaná, zlatým kalifornským sluncem políbená dlouhovlasá studentka Stanfordu (ale třeba poďobaný geniální student), obletovaný a zbožňovaný spisovatel by si nikdy neukrojil ze svého času dvě a půl hodiny pro neznámý český časopis. A režisér Polański by se mnou vyrazil dveře, když jsem se rozčílila, že mám slíbený exkluzivní rozhovor a takový taky vyžaduji. Hezkým holkám nerovnoprávnost otevírala dveře. Bylo jedno, jak dlouhá fronta se večer v pátek tlačila u autobusu do Brna. Máma věděla, že budu zpátky doma – jízdenku mi garantovala (ostatními cestujícími bezmocně tolerovaná) slabost nepříjemných (a umaštěných) řidičů.
Když se mě na slezině spolužáci z brněnského gymnázia tehdy ptali, proč už nepíšu, zmateně jsem se chlubila, že pracuji v Respektu. V Mladém světě mě někdy četl milion čtenářů, teď najednou jich bylo mnohem míň. Ale poprvé v životě jsem věděla, že mě čte Václav Havel.
Autorka působila v Respektu v letech 1992–1993. Je novinářkou na volné noze, žije ve Velké Británii.
