Fotografové umírají před čtyřicítkou

Setkali jsme se spolu třikrát. Poprvé jsem potřeboval fotografie z I. beatového festivalu, kde hráli The Primitives Group. Byl jsem u tebe ve sklepním bytě za Jiřího náměstím. Kromě temné komory jsi tam neměl skoro nic, jenom na zdi visely dudy. Dal jsi mi fotky a řekl – použij z toho, co chceš, ale nesmí tam být moje jméno. Protože nebyly takové, abys je pustil z ruky. Měl jsi nafotografovaný celý festival a nic z toho jsi nepublikoval. Jsi fotograf, který ze sta fotografií uveřejňuje jednu. Ty, které jsi mi tenkrát dal, byly publikované ve Výtvarné práci, časopise, pro který jsem tehdy psal.

Nevěděl jsem to, ale rád to slyším. Ale abych pokračoval. Mezitím jsme se zahlídli na vernisáži našeho kamaráda Pepy Vyleťala, který už je na pravdě Boží. A naposled jsme se viděli na Václaváku v devětašedesátém roce, kdy jsme podruhé porazili v hokeji Rusy 4:3. Viděl jsem tě na hasičském autě, zakřičel jsi na mne a hodil jsi mi svůj foťák. Já jsem ho chytl a ty jsi sešplhal po hasičské rouře. Říkal jsem si – tak si s Josefem popovídám trošku –, ale tys mi foťák vyrval z ruky, neměl jsi ani čas říct mi ahoj. Za chvíli jsem tě uviděl, jak sedíš v koruně stromu a fotíš hořící Aeroflot. Tehdy jsem pochopil, že je pro tebe fotografování víc než lidské vztahy. Říkám to možná ostře – ale teď ti položím první otázku – co je pro tebe fotografování – mám pravdu, že je to pro tebe víc než lidské vztahy?

To já nevím. To je spíš na tobě, aby ses podíval na to, co dělám. Abys to posoudil.

Jistě. To je správná odpověď. Protože ty bys to ani neměl vědět. Nicméně… Když jsem byl kluk a začínal jsem fotit, viděl jsem fotografie a četl něco o seskupení Magnum… Bylo tenkrát mým idolem… Pokud vím, jsi jediný československý fotograf, který se do Magna dostal. Zvláštní je, že většina fotografů Magna byli lidé, kteří šli do předních linií. Tam, kde se ve světě dělo něco ostrého. Kdežto tys tam byl přijat jako člověk, který spíš fotografuje stabilní situace. Udělal jsi nejkrásnější fotky Romů z naší východní oblasti, ale nic dramatického. Klidné fotky klidných situací.

Já jsem většinou nechodil nikam, kde se něco dělo. Pravděpodobně jediná věc, kterou jsem kdy dělal, kde se něco dělo, byl šedesátý osmý v Československu. Tam jsem nešel – to se stalo, když jsem se jednou v noci probudil. Shodou okolností se stalo, že problémy, které v té zemi byly, byly mé problémy. Že mě to zajímalo a že se mě to dotýkalo, tak jsem fotografoval, co se dělo. Ale většinou jsem mířil někam, kde se nedělo nic.

Podivné mi připadá, že je v Magnu člověk, který není reportér, který se potlouká po světě a fotografuje Romy, stromy, racky a svoje vlastní boty. Jak to, že tě Magnum přijalo?

Já si nejsem jistý proč. Možná že mne přijali, protože viděli, co jsem udělal v osmašedesátém roce v Československu. A snad si mysleli, že to budu dělat pořád dál. A neuvědomili si, že jsem to udělal jednou.

Že jsi jiný?

Možná, že nejsem jiný, že jsem pořád stejný, ale reaguješ na jisté věci, které se v tvém životě stanou. Někdy je to tvůj problém a někdy to tvůj problém není.

Ale když zjistili, že to byla vlastně výjimka v tvém fotografování… evidentní je, že tě nevykopli, ale nevytýkali ti to? Měl jsi v Magnu problémy?

Lidé, kteří jsou jiní než ostatní, jsou vždycky problémem.

Jistě. Ale jak to bylo s těmi tvými?

Já jsem je moc necítil, ale myslím, že byly. Měl jsem štěstí. Lidé v Magnu chápou – a to je právě síla Magna –, že nejde jenom o news, že prostě zásadně jde o dobrou fotografii. Myslím si, že ti lidé, i ti, kteří se na mě třeba dívali kriticky a mysleli si, že budu dělat něco jiného, si uvědomili, že jistým způsobem pokračuji a snažím se dělat dobrou fotografii. A respektovali to. V každé společnosti je na tebe vykonáván tlak, aby ses přizpůsobil, aby si tě zařadili do škatulky. Protože tím pádem je neohrožuješ. Oni vědí, kde jsi, vědí, kde tě najdou a mají tě zařazeného. Ovšem když se začneš pohybovat, nemáš vlastně ani byt, cestuješ – a když si uvědomí, za těch pět nebo deset let, že jim unikáš a že tě stejně nemůžou dostihnout a změnit, tak nakonec rezignujou. A musí tě přijmout takového, jaký jsi.

To, co jsi řekl, je vlastně chvála Magna. Oni rezignovali a ty jsi vyhrál.

Já si nemyslím, že někdo vyhrál. Jedna věc je v Magnu nádherná: všichni lidé, kteří tam přijdou, mají rádi dobrou fotografii. Dobrou fotografii nedokážeš dělat celý život. Máš období, kdy jsi produktivní, kdy ti to jde, a období, kdy ti to nejde. Všichni víme… já si myslím, že fotografové umírají – jako fotografové – před čtyřicítkou. Co je zajímavé v Magnu, že vidíš, jak se lidé mění, že starší lidé dělají jiný druh fotografie než ti mladší, ale každý má rád dobrou fotografii. A když ji někdo dělá, tak je respektovaný. A to si myslím, že je dobře.

Abych to uzavřel: jsem strašně rád. Mně se zkazilo mnoho snů mého dětství – nicméně sen o agentuře Magnum zůstal neposkvrněný. Můžeš tam žít, dělat pro ně a dělat s nima a nechají tě dělat, co chceš. Je to tak?

Já si myslím, že všechny ty sny… jsou sny, realita je realita, ale v Magnu tě skutečně nikdo neomezuje. Děláš, co chceš. Když se potřebuješ na deset let ztratit do hor, tak se ztratíš na deset let do hor. Pořád jsi v Magnu, berou tě takového, jaký jsi, nikdo tě nikam neposílá. To je fantastický.

Je to jedna z organizací, kde existuje anarchie, každý ví, že ta organizace by možná mohla být řízena velice ekonomicky. Ale každý taky ví, že kdyby to bylo řízené ekonomicky, tak by nikdo nebyl spokojený. A to je zajímavé a krásné. Každý si dělá, co chce. Jednou krachujeme, jednou nekrachujeme, pořád nějak přežíváme, hádáme se… naštěstí těch počítačů tam ještě moc není – lidé si dokážou vypít víno a kafe a potěšit se ze života. Což třeba někde jinde není možné. Umožňuje mi to spát na zemi a nikdo mě nevyhazuje, v tom úřadě. Mně Magnum velice pomohlo.

Je to lidský.

Asi tak.