Anonymní hrozby
Rudé právo přineslo 13. března glosu „Anonym“ Josefa Holého, reakci na stejnojmenný televizní pořad, vysílaný předešlou sobotu, v němž četné osobnosti naší kultury četly a komentovaly anonymní dopisy, které obdržely od loňského listopadu.
V době diskusí o kolektivní vině a odpovědnosti za vývoj posledních čtyřiceti let poskytuje tento na první pohled okrajový příspěvek J. Holého výstižnou charakteristiku dnešního postoje komunistů. Autor totiž položil následující otázku: „Proč lidé začali takovéto dopisy našim nejpopulárnějším hercům a také zpěvákům vůbec psát?“ A vzápětí odpovídá: „Nejspíš jde o to, že anonym je člověk schopen poslat jinému člověku také v okamžiku, kdy se jím cítí být opuštěn, zrazen, oklamán, uvržen do stavu bezradnosti.“
Je-li někdo opuštěn, zrazen, oklamán a bezradný, má potřebu se svěřit, podělit se o svou bolest, komunikovat s podobně postiženými nebo i s domnělými viníky, aby se mohl se svým stavem vyrovnat. Naproti tomu anonym právě svou anonymitou komunikaci vylučuje, je pouze cíleným útokem na bezbranný objekt, prostou hrozbou. „Jaký zmatek to muselo v myslích lidí vyvolat!“ – zdůvodňuje Josef Holý anonymní reakce po pádu totality. Ale že se stejní občané projevovali stejným způsobem již v létě po petici Několik vět a v zimě po Palachově týdnu, kdy se rozhodně nemuseli cítit zrazeni a opuštěni, ho zřejmě neznepokojuje.
O jejich myšlenkových pochodech napoví spíše forma projevu než prostý fakt anonymity. Více než bezbranné připomínají zbabělce zahnané do kouta, kteří instinktivně cítí, že jim zvoní hrana a instinktivně koušou kolem sebe: vyhrožují šibenicemi, milicionáři nebo jen dělnickými fackami. „Ty chartistická svině! Už si pomalu vybírej strom, na kterým budeš viset! Budeš si moci vybrat, takováhle milost ti ještě bude poskytnuta“ – napsal v lednu Stanislavu Pencovi podobný „sirotek“. Pokud má anonym zapůsobit, musí mít hrozba v něm obsažená jistou pravděpodobnost uskutečnění. Tuto podmínku splňují dotyčná sdělení bohužel beze zbytku. Jestliže někdo po čtyřiceti letech komunistické totality vytáhne v anonymním dopise její bojový arzenál, těžko může počítat s pochopením a soucitem. „Výrazy v nich (anonymních dopisech) bývají odporné a přitom by se asi všechno dalo napsat přímo,“ píše J. Holý, ale zde přece nejde o formulace.
Nejznepokojivější je zcela jednoznačné ztotožnění s donedávna platnou ideovou linií KSČ. A přímo, tedy bez vulgarit, by se tyto anonymy psát nedaly, ztratily by svůj dopad. Zkusme si představit absurdní situaci, kdy by byl takový dopis otištěn ve slušné formě v tisku: „Vážený pane, nelíbí se mi, co děláte, co jste podepsal, a nesouhlasím s tím.“ Takováto věta zcela zapadne, protože jí schází jakékoli smysluplné zdůvodnění. Pro podobně podepřené názory připadá v úvahu jedině anonym, protože právě v něm je chybějící argumentace nahrazena konkrétní hrozbou.
Závěr článku Josefa Holého je určen adresátům těchto dopisů a zní takřka neuvěřitelně: „Vím, že anonymy tohoto druhu nepadají z nebe a že člověk udělá dobře, když si v klidu a pokorně prozkoumá jejich příčinu – většinou ji najde v sobě.“ Lidé, kteří neudělali nic jiného, než že se veřejně přihlásili ke svým názorům, mají v sobě hledat příčinu anonymní nenávisti! Přitom totéž Rudé právo odsuzuje „omezování práv KSČ“, které spočívá v neanonymní a věcné debatě, týkající se majetku strany, distribuce novinového papíru a dalších konkrétních otázek. Zatímco jiným doporučuje pokoru vůči anonymním hlasům z kanálů, samo si místo ní předepsalo aroganci. Lepší drzé čelo než poplužní dvůr – ukazuje se, že tato zkušenost nezestárla.
Výroky Vasila Mohority o vznášení ultimát, pokusech o konfrontaci a silách nepřejících myšlence národního porozumění z pátečního (16. 3.) vydání RP jsou doprovázeny i tímto argumentem: „Přes 70 procent členské základny vstoupilo do KSČ po roce 1972. Jde tedy o lidi, kteří se ani na poúnorových, ani na normalizačních procesech po roce 1968 nepodíleli.“ Neoprávněně získaný majetek se tedy má zachránit jeho převedením na nezdiskreditované dědice, kteří s ním budou disponovat po libosti. Nejsme přece v konfuciánské Číně, aby vnuci spláceli dluhy svých dědů.
vnuci spláceli dluhy svých dědů. Poslední dobou se setkáváme i s jiným typem anonymní prózy. Jedná se o různé dokumenty, oběžníky a prohlášení, podepsané šiframi jako „akční výbor“ či „konzultační středisko“ strany, které svým tónem nenechávají na pochybách v otázce původu. Sporný je snad pouze adresát: Mají uklidnit starou gardu skalního členstva, nebo zapůsobit výhružným mechanismem anonymů s tím, že se předem počítá s jejich proniknutím na veřejnost? „Musíte věřit, že tato doba je jen přechodnou a že jednou zase budeme u moci my a pak už se nikdy nebude opakovat tak trapná situace, do jaké nás někteří naši vedoucí soudruzi dostali,“ praví se ve zlínském „Oběžníku č. 2“.
Ať už jsou tyto tiskoviny pravé, nebo se jedná o chytré provokace, rozhodující je jejich působení. Dokud budou různé „akční výbory“ vzbuzovat mrazivé asociace, budou mít komunisté k důvěře národa ještě daleko. K posílení této důvěry nepřispěje ani takový přístup k anonymitě, jaký na svých stránkách prezentuje Rudé právo: ti, kdo anonymně vyhrožují, jsou zklamaní, opuštění a bezradní; ti, jimž je vyhrožováno, mají v klidu a pokorně hledat příčinu u sebe.
